Může mít oděv paměť?

O šatech, které nenosíme, ale nedokážeme se jich vzdát.

Možná to znáte. Otevřete skříň a máte pocit, že v ní není jediné volné místo. Přesto ráno stojíte před oblečením a říkáte si: „Nemám co na sebe.“

Za více než třicet let v módě jsem pochopila, že problém většinou není v množství oblečení.

Je v tom, že příliš mnoho věcí už neodpovídá tomu, kým jsme.

Kupujeme si oblečení podle trendů, pro různé příležitosti nebo podle toho, co se nám líbí na někom jiném. Některé věci si pořídíme ve chvíli, kdy jsme žily jiným způsobem, měly jinou práci, jinou postavu nebo byly jednoduše jinou verzí sebe sama.

A skříň se postupně plní.

Ne tím, co skutečně nosíme, ale tím, čeho se neumíme vzdát.

Může mít oděv paměť?

Vlastně ano.

Ne samozřejmě doslova. Některé oděvy v sobě ale nesou okamžik, ke kterému se vracíme pokaždé, když je vezmeme do ruky.

Šaty, ve kterých jsme byly na důležitém večeru. Kabát, který jsme nosily v určitém období života. Model, který jsme si koupily v době, kdy jsme se cítily krásné, zamilované, úspěšné nebo svobodné.

Nenosíme ho, ale nechceme ho vyhodit.

Protože bychom se nezbavovaly jen kusu oblečení, ale části svého příběhu.

Nemusíme ale uchovávat všechno

Právě tady bychom podle mě měli začít rozlišovat mezi oblečením, které pouze zabírá místo, a oblečením, které má skutečnou hodnotu.

A pokud má některý oděv příběh, neznamená to, že musí navždy zůstat přesně takový, jaký je.

Někdy stačí změnit délku, upravit siluetu, přidat nový detail nebo změnit způsob nošení. Z původních šatů může vzniknout úplně jiný model, který odpovídá ženě, kterou jsme dnes.

Příběh zůstane, jen dostane novou podobu.

Právě myšlenka Second Life mě na módě baví. Ne všechno staré je potřeba nahradit něčím novým. Některé věci si zaslouží druhou šanci.

Dobrý šatník není plný

Není cílem mít co nejvíce oblečení, ale mít oblečení, které skutečně žijeme.

Takové, které odpovídá našemu tělu, našemu životu a osobnosti. Takové, po kterém sáhneme znovu a znovu, protože víme, že se v něm cítíme dobře a že v něm jsme sami sebou.

A vedle něj možná několik kousků, které už nejsou součástí našeho každodenního života, ale stále pro nás něco znamenají.

Nemusíme je vyhodit, můžeme je proměnit, protože některé šaty nejsou staré.

Jen čekají na svůj další život.